Potomci lidí


V roce 2001 se režisér Alfonso Cuarón přidal k počínajícímu projektu adaptace knihy P. D. Jamesové Potomci lidí. Ačkoliv se při čtení původního scénáře nedostal přes prvních pár stran, zaujala ho základní premisa knihy, která pro něj představovala způsob, jak se vyjádřit k aktuálním společenským otázkám. Neměl zájem vytvářet futuristické sci-fi, které by bylo odtrženo od současného světa. Naopak chtěl pomocí obrazů z velmi blízké budoucnosti ukázat, jak obrovský vliv mohou mít události, které prožíváme nyní. Ještě nějakou dobu však trvalo, než se Cuarón pustil do samotného natáčení. Znova od začátku vytvořil s dalšími autory (Timothy J. Sexton, David Arata, Mark Fergus, Hawk Ostby[1]) novou verzi scénáře, která jen velmi volně vychází z předlohy P. D. Jamesové, navíc mezitím režíroval Harryho Pottera a vězně z Azkabanu, takže dokončený film se dostal na plátna kin až v roce 2007.


Potomci lidí nás zavádějí do roku 2027, tedy přesně o 20 let později, než je rok dokončení filmu. Celá lidská společnost se zmítá v anarchii a rozkladu, jedinou zemí, která si stále udržuje fungující společenský systém je Velká Británie. Hlavní příčinou rozpadu společnosti a ztráty pravidel je pomalé vymírání lidstva způsobené ženskou neplodností, jejíž původ je neznámý a lékařská věda si s tímto problémem neví rady. Poslední dítě se narodilo před 18 lety a většina lidí už rezignovaně přijala osud lidstva, jímž je pomalé vymření. Británie si sice stále zachovává své hranice a zákony, jedná se ale o uzavřený policejní stát. Hlavním problémem, který se snaží ozbrojené síly potlačit a zachovat tak poslední zbytky řádu na zemi, je nelegální imigrace. Nejedná se o problém etnický, v Británii mohou bez problémů žít příslušníci různých ras, pokud byli do společnosti integrováni v době před rokem Omega, jak je v předloze P. D. Jamesové nazýván poslední rok, kdy se rodily děti. Poté Británie zavřela hranice a uprchlíci z celého světa jsou nežádoucí, ať přicházejí ze zemí rozvojových či vyspělých.

Hlavní hrdina Theo Faron stejně jako většina populace nevidí pro lidstvo žádnou naději, frustraci ze ztráty syna a z vědomí neschopnosti cokoliv se situací udělat, utápí v alkoholu a samotě.[2] Jediným povyražením jsou pro něj marihuanové seance s postarším přítelem Jasperem, který stejně jako on býval kdysi politickým aktivistou. Ráznou změnu v Theově životě způsobí únos skupinou aktivistů bojujících za práva imigrantů, kterou vede jeho bývalá žena Julian. Ta jej žádá o sehnání dokumentů, potřebných k převozu mladé "běžky" (fugee), jak jsou nelegální přistěhovalci nazývání. Theo, motivován penězi a obnovenými city k bývalé manželce, povolení k výjezdu ze země získá, musí však mladou černošku Kee doprovázet. Cílem je dostat ji na symbolicky pojmenovanou loď Tomorrow, která patří téměř mytickému spolku The Human Project, jež se pokouší obnovit lidskou rasu. Kee je první ženou po 18 letech, která je těhotná a je tedy jednou z posledních šancí, jak tohoto dosáhnout.

Potomci lidí se odehrávají v nepříliš vzdálené budoucnosti, Cuarón vybral rok 2027, který je natolik blízký, aby většina diváků měla pocit, že jej může zažít a že se jedná také o jejich budoucnost. Ukazuje dystopickou vizi celosvětové společnosti, přičemž budeme dystopii chápat jako "sociální struktury, které se zhroutily kvůli ekologické zátěži nebo politickému režimu."[3] Ve Velké Británii přetrvává demokracie, která je v současnosti nejčastěji považována za ideální formu vlády, v Cuarónově pojetí se však objevují antiutopické prvky, protože v této podobě nemá demokracie daleko k totalitní vládě. Cuarónovým cílem bylo ukázat, že demokracie může být stejně utiskující jako jiné formy vlády, když zvolení lidé dělají špatná rozhodnutí. Ve filmu je kdokoliv, kdo se snaží politiku vlády zpochybnit, či jakkoliv přísný řád narušit, potrestán policií či oddíly Národní bezpečnosti. Vláda se snaží vytvořit společnost, která by byla ideálem pro dožití posledních lidských let, to ale vede k utlačování nepohodlných skupin obyvatelstva, především nelegálních imigrantů. Všichni obyvatelé jsou sledováni a nabádáni k udavačství, teroristické útoky politicky aktivních skupin jsou na denním pořádku.

Sociální rozdíly ve společnosti jsou obrovské, a zatímco imigranti žijí na dně společnosti, zbohatlíci si užívají poslední dny, a o budoucnost se příliš nezajímají, protože necítí zodpovědnost za další generace, a zabývající se v umírající společnosti zdánlivě nepotřebnými projekty jako je např. Archa umění, tedy sbírka uměleckých děl, kterou vede Theův bratranec. Politická opozice existuje, ale jedná se o teroristy, kteří se na sebe snaží upozornit častými bombovými útoky. Jednou z takových skupin jsou právě Ryby, tedy skupina vedená Julian. I oni se ale nakonec zachovají stejně uzurpátorsky a násilně jako vládní policie, když se pokusí získat Keeino dítě pro vlastní politické cíle.

Potomci lidí jsou také postapokalyptickým filmem. Na rozdíl od běžného chápání apokalypsy, kterou bývá prudká změna stavu společnosti či přírodních podmínek s okamžitými následky, je zde původ apokalypsy (za ten lze považovat rok, kdy se náhle přestaly rodit děti) nepříliš viditelný a není jasné, jak dlouho trvalo, než došlo k zhroucení světového řádu, navíc nejhorší následky této katastrofy nastanou až za mnoho let - ty jsou však mnohem ničivější než jakákoliv jiná představitelná pohroma, protože tuto apokalypsu nikdo nepřežije. Potomci lidí jsou zároveň road movie, ve které se Theo vydává na putování, jehož cílem je dostat Kee na loď Tomorrow.

Cuarón se nechtěl zabývat popisem fungování totalitní společnosti budoucnosti, neexistují zde tedy žádné pasáže, ve kterých by bylo explicitně popisováno, jak se změnil společenský systém, naopak pracuje s velkým množstvím informací v záběru a divák tak získává představu, jak společnost funguje přes všudypřítomné pohyblivé nápisy, obrazovky, plakáty, billboardy, graffiti apod., které zdobí mnohé plochy Londýna. Toto je také jedna z mála oblastí, ve které je vidět určitý technický pokrok vzhledem k roku 2007 - důvodem, proč Cuarón nechtěl vytvářet futurističtější budoucnost a stavět do popředí moderní techniku a design jako mnohé jiné science fiction filmy, může být nejen fakt, že se jedná o poměrně blízkou budoucnost a změny by nebyly tak výrazné, stejně jako skutečnost, že díky všeobecné rezignaci lidstva mohlo dojít k zastavení či zpomalení technologického vývoje. Ve společnosti je navíc viditelný návrat k minulosti a k primitivnějšímu způsobu života, což je viditelné např. na ulicích, kde se běžně prohánějí rikši. Kromě policistů a hesel nabádajících k udavačství svědčí o stavu společnosti také špína, pytle s odpadky, ale také např. protestující skupinky náboženských radikalistů, kteří hledají v hroutící se společnosti útěchu u boha a v rouhačství vidí jeho trest. K obrazu neveselé budoucnosti dále pomáhá pošmourné britské počasí, ale také kvůli ladění obrazu do chladných barev. Detailní záběry na postavy nejsou používány, aby nebyla pozornost zaměřena jen na ně. Hlavní hrdinové jsou zasazeni do prostředí tak, aby divák mohl pozorovat jejich činnost, ale zároveň vnímat stav společnosti a prostředí.

Zatažení diváka do fikčního světa filmu dopomáhá práce s pohybem kamery a střihem. Často jsou využívány velmi dlouhé, i několikaminutové záběry, které zahrnují mnoho akce a pohybu po různých lokacích. Téměř dokumentární kamera Emmanuela Lubezkiho zejména v akčních scénách (ať už se jedná o honičku v autě či scény z uprchlického tábora Bexhill) působí jako pohled další osoby, která se účastní děje a způsob pohybu kamery, švenkující z postavy na postavu či z postavy na okolní dění kopírují způsob, jakým člověk pozoruje své okolí, divákův pohled se tedy může přenést přes kameru přímo do dění filmu. Mnohé z těchto scén sice vypadají jako jediný záběr, ale díky technické a choreografické náročnosti jejich natáčení, byly rozděleny na kratší úseky a pomocí digitálních triků spojeny dohromady.

V rámci hudební složky se objevují rockové a popové skladby, které jsou často použity jako diegetická zvuková složka filmu a vytvářejí melancholickou náladu plnou stesku po minulých časech, případně vytvářejí komentář k dění, jako např. písnička The Libertines Arbeit Macht Frei, hrající v scéně příjezdu do tábora Bexhill, která zdůrazňuje jeho podobnost s koncentračními tábory. Různorodou hudební složku tvoří také klasické skladby Handela nebo Mahlera, stejně jako hudba Johna Tavenera s titulní skladbou Fragments of a Prayer, která doprovází nejemocionálnější scény filmu. Cuarón věnoval velkou pozornost zvukové složce, důležitou roli hrají různé šumy a ruchy, od hluku Londýna až po bojovou vřavu v táboře Bexhill, často pracuje s hlukem míst, která jsou mimo kameru (např. venkovní hluk, i když postavy jsou uvnitř nějaké stavby). Symbolický význam má zvuk pískání v uších, který Theo slyší poté, co blízko něj v úvodní scéně vybuchla bomba. Ten podle Julianiných slov znamená zánik schopnosti slyšet zvuky dané frekvence, daný zvuk se pak znovu objevuje pokaždé, když některá z postav zemře a signalizuje tak její odchod.

Film reaguje nejen na aktuální události, jako 11. září, nebo např. teroristické útoky v Londýně, které proběhly před samotným natáčením, zároveň odkazuje k minulosti a možnému opakování dějin - především k holocaustu, který situace s nelegálními přistěhovalci připomíná. Lidé bez jakýchkoliv práv jsou převáženi namačkáni na sebe v autobusech, podobně jako ve vlakových transportech, jsou drženi v klecích, tábor Bexhill připomíná koncentrační tábory či židovská ghetta a imigranti jsou zde při sebemenším zprotivení se strážím zastřeleni.

Potomci lidí také upozorňují na tendenci lidí v náročných a neřešitelných situacích utíkat k různým formám náboženství, které je zde ukázáno v podobě výše zmiňovaných extrémistických sekt, protestujících v centru Londýna, později se Jasper baví s Theem o jeho bývalé přítelkyni, která se k podobné skupině přidala. Potomci lidí ale obsahují křesťanské motivy v samotné stavbě filmu. Jedná o motiv matky - Marie nosící dítě, které má znamenat spasení pro lidstvo, Theo ztělesňuje Josefa, jejího ochránce, ale ne otce dítěte. Kee je ale také černoška, což je reference k údajné kolébce lidstva - Africe. Objevují se i další náboženské motivy, jako je např. odhalení těhotné Kee ve stodole, připomínající narození Ježíše Krista nebo pojmenování skupiny teroristů jako Ryby. Cuarón, ale na rozdíl od předlohy, v níž hraje víra hlavních postav důležitou roli a Theo v ní od despektu k náboženství dochází k smíření s ním, používá tyto prvky jako archetypy, aniž by řešil náboženské otázky.

Film je silně intertextuální, kromě náboženských a historických referencí obsahuje mnoho dalších odkazů. Cuarón v rozhovoru pro Moviefone Cinematical zmiňuje, že bylo jeho úmyslem, aby mnohé situace a obrazy ve filmu byly referencí ke stavu dnešního světa, přičemž se nemuselo nutně jednat o konkrétní odkazy. Cílem bylo, aby divák měl pocit, že mnohé už někde viděl, aniž by si dokázal uvědomit kde. Film ale obsahuje i mnohé velmi konkrétní odkazy. Příkladem může být např. okamžik z tábora Bexhill, kdy na ulici matka pláče nad mrtvým synem v náručí. Tento záběr odkazuje k fotografii pořízené na Balkáně, jejímž námětem je také matka držící v náručí mrtvého syna, tento snímek byl ale inspirován Michelangelovou sochou Pieta, která zachycuje Marii s mrtvým Ježíše. Dříve ve filmu se přitom objevuje další Michelangelova socha. A záběr má samozřejmě opět také návaznost na příběh Ježíše Krista. Film je tedy plný podobných odkazů, které se různě kříží a kombinují.[4]

V krátkosti bych se chtěla věnovat i srovnání se stejnojmenným románem P. D. Jamesové. Samotný Cuarón z obavy, aby nebyl knihou příliš ovlivněn a nevzdálil se od své vize, četl pouze zkrácenou verzi, což je na filmu znát. V knize lidstvo rovněž vymírá, ženou, která má být matkou nové generace je postava se jménem Julian, která však má jen málo společného s filmovou Julian nebo s Kee. Jedná se sice o politickou aktivistku, ale své dítě odmítá k politickým účelům užít a jejím cílem je za pomoci Thea a dalších členů teroristické skupiny Rybičky dítě v klidu porodit v soukromí a držet jej co nejdál od diktátora Velké Británie - guvernéra, který je shodou okolností Theův bratranec. Kniha podobně jako film nabízí závěr, který poskytuje naději, pro ty, kteří si ji tam chtějí najít - guvernér umírá a moc přechází do Theových rukou. Osud čerstvě narozeného dítěte je neznámý, pravděpodobnost, že bude použito pro politické účely, je ale poměrně vysoká. P. D. Jamesová vytváří podrobný portrét diktatury a relativně detailně popisuje politickou situaci ve Velké Británii, čemuž se Cuarón naopak vyhýbá. Jamesová se nevyjadřuje k aktuálním otázkám (respektive k otázkám aktuálním v době napsání knihy, tedy roce 1992) - vytváří tedy vizi společnosti, která je mnohem více odtržena od soudobé situace, k čemuž dopomáhá také zasazení knihy do vzdálenější budoucnosti (do roku 2021, tedy téměř 30 let po roce napsání knihy). Ani ona se však při vytváření nezaměřuje na popis společnosti přes moderní techniku či nové vymoženosti, které by mohla budoucnost přinést. Místo toho se zaměřuje spíše na politické a náboženské otázky, a vztahy mezi postavami a jejich způsoby řešení krajních situací. Staví tedy na realitě podobně jako Cuarón, jen místo problémů, které hýbou světem a mohou výrazně ovlivnit naši budoucnost, ukazuje její kniha problémy, které by mohly nastat ve společnosti, která vymírá. V knize teroristická skupina Rybičky protestuje proti zbavování se starých lidí, o které se už nemá kdo starat, pomocí nucených sebevražd, nebo proti převozu kohokoliv, kdo se sebeméně proviní proti zákonu, na vězeňský ostrov Mann, kde neexistuje žádná ostraha a panuje tam násilí a chaos, protože guvernér odmítá tento problém řešit a snaží se izolovat všechny, kdo by mohli narušit klid posledních lidských dnů a tím také jeho image jako dokonalého vládce.

Citát od Cuaróna na závěr (na závěr prý sice citát nepatří, ale nakašlat na to:)
"Když natáčím film, vytvářím jej ze svého hlediska - takže skutečnost, že jsem optimistický člověk tento film "kazí". Lidstvo má neuvěřitelný talent pro destrukci. Ale také dokážeme projevit solidaritu a schopnost překonat společně problémy. Nakonec Potomci lidí nejsou ani tak o destruktivním lidstvu - je spíše o ideologiích, které se staví mezi úsudky lidí a jejich činy."[5]


Literatura
JAMESOVÁ, P. D. Potomci lidí. Praha: Motto, 2006.
JAMES, Edward; MENDELSOHN, Farah. The Cambridge Companion to Science Fiction.New York: Cambridge University Press 2003.
SEED, David. A Companion to Science Fiction. Oxford: Blackwell Publishing 2005.
ECKSTEIN, Lars; KORTE, Barbara; PIRKER, Eva Ulrike; REINFANDT, Christoph. Multi-Ethnic Britain 2000+ - New Perspectives in Literature, Film and the Arts. New York: Rodopi 2008.
MANN, George. The Mammoth Encyclopedia os Science Fiction. London: Robinson 2001.

Internetové zdroje
VOYNAR, Kim. Interview: Children of Men Director Alfonso Cuaron. Moviefone : Cinematical[online]. Dec 25th 2006 [cit. 2011-11-20]. Dostupný z WWW: http://blog.moviefone.com/2006/12/25/interview-children-ofmen-director-alfonso-cuaron/.
Children of Men (2006) - Production Notes. Visual Hollywood [online]. [cit. 2011-11-21]. Dostupný z WWW: http://www.visualhollywood.com/movies/children-of-men/about.php.
GUERRASIO, Jason. A New Humanity. Filmmaker Magazine [online]. December 22nd, 2006 [cit. 2011-11-21]. Dostupný z WWW: http://www.filmmakermagazine.com/news/2006/12/a-new-humanity-by-jason-guerrasio/.

Zdroje fotografií
http://www.universalstudiosentertainment.com/children-of-men/
http://www.moviescreenshots.blogspot.com/2011/01/children-of-men-2006.html


[1] Tito autoři jsou pod scénářem oficiálně podepsáni, Cuarón ale v rozhovoru pro Moviefone Cinamatical zmiňuje, že jediným, kdo se z uvedených autorů na scénáři reálně opravdu podílel je Tim Sexton. Navíc Cuarón ještě uvádí, že na scénáři pracoval i Clive Owen, který ale naopak uveden vůbec není.
VOYNAR, Kim. Interview: Children of Men Director Alfonso Cuaron. Moviefone : Cinematical [online]. Dec 25th 2006 [cit. 2011-11-20]. Dostupný z WWW: http://blog.moviefone.com/2006/12/25/interview-children-ofmen-director-alfonso-cuaron/.
[2] Pozici Thea jako klasického "hrdiny" narušuje Cuarón také tím, že velkou část filmu, včetně akčních scén, chodí v žabkách.
[3] MANN, George. The Mammoth Encyclopedia os Science Fiction. London: Robinson 2001, s. 477.
Dystopie jsou často zobrazovány jako sociální struktury, které se zhroutily kvůli ekologické zátěži nebo politickému režimu. Překlad z "Dystopias are often portrayed as social structures that have collapsed under an environmental burden or political regime."
[4] VOYNAR, Kim. Interview: Children of Men Director Alfonso Cuaron. Moviefone : Cinematical [online]. Dec 25th 2006 [cit. 2011-11-20]. Dostupný z WWW: http://blog.moviefone.com/2006/12/25/interview-children-ofmen-director-alfonso-cuaron/.
[5] Children of Men (2006) - Production Notes. Visual Hollywood [online]. [cit. 2011-11-21]. Dostupný z WWW: http://www.visualhollywood.com/movies/children-of-men/about.php.
Překlad z "When I make a film, it is from my standpoint - so the fact that I am a hopeful person 'taints' this film. Humanity has an amazing talent for destruction. But also, we can show solidarity and an ability to come through problems together. In the end, Children of Men isn't so much about humanity being destructive - it's more about ideologies coming between people's judgment and their actions that is at work in this story."

Přeneseno z natascha.blog.cz (a tam překopírováno z seminární práce:)

Žádné komentáře:

Okomentovat

UA-29836625-1